Vyhláška o provozu automobilů na veřejných pozemních komunikacích vyžaduje, abychom měli v autě sadu náhradních žárovek. Jistě není třeba dodávat, že tam není pouze na okrasu, ale že jestliže žárovka praskne v průběhu jízdy, že bychom měli vůz odstavit na bezpečné místo a zde (co nejdříve) vadný kus vyměnit za nový. Vyhláška je jedna věc, realita a praxe druhá. Záleží totiž na tom, o jaký vůz se jedná.
Nejjednodušší situace nastává u majitelů veteránů. Tam stačí povolit dva šroubky, nebo ani to ne. V tomto směru staré stodvacítky, Trabanty a Žigulíky měly nespornou výhodu – otevřít kapotu, dokonce jednou rukou za zády bylo možno vyměnit žárovku během pěti minut. A dnes?
Renault Clio – odřená ruka od klimatizace. Ford – celý světlomet ven, a na silnici pokud nemáte vhodný šroubovák, tak alespoň kapesním nožem, a to velmi obtížně. Fiat Stilo – neobejde se to bez demontáže akumulátoru, a někdy je nutné dokonce zvednout vůz na hever a odebrat přední kolo, aby se ruka ke světlometu vůbec mohla dostat. Renault Mégane – pár krvavých šrámů a sedřená kůže na ruce, ani profík v servisu to nemá snadné. Naopak Citroën C5, tam to jde celkem bez problémů.
Kontroverzní podoba současné vyhlášky
Otázkou tedy zůstává, zda tato vyhláška má vůbec opodstatnění. Ne každý výměnu autožárovky H4 nebo H7 na silnici zvládne, jde o velmi obtížný technický zásah, a co teprve křehké ženy – řidičky. Automechanici výměnu provedou v mnohem kratším čase, navíc mají zkušenosti a potřebné vybavení. V některých autoservisech je také zavedena praxe, že za banální výměnu žárovky si účtují jen symbolický poplatek v řádu desítek korun.
Zajímavý průzkum provedli ve Spojených státech, kde je jen několik procent lidí technicky zdatných. Výzkum potvrdil domněnku – téměř 65 procent Američanů vůbec nikdy v životě nelistovalo v manuálu od svého vozu, natož aby ti lidé měnili sami žárovku. A u nás je situace takřka podobná, i když jsou Češi obecně manuálně zručnější, přece jen je doba socialismu nenávratně pryč a s tím i schopnost opravit si auto svépomocí.